Nos zabořený v hlíně

Za zahradou mi kácí stromy, moje stromy, stromy kvůli kterým jsme také dům kupovali… nerozumné že? Když to nebylo na našem pozemku, ale těsně za zdí. Nejen všechny stromy, ale i bezy, šeříky, plané růže, veškerou divokost… skoro vše je pryč. Snažím se brát věci pozitivně, vím že je to o úhlu pohledu, ale je mi to tak děsně líto… ta hloupost nepokora, pokácet stromy, kde bylo plno ptáků, veverek, včel… létal nám sem Dudek a Datel… asi nerozumím té neskutečné ješitnosti, omezenosti a nepochopitelné touze po golfovém trávníku a upravených parcích. Asi jsme vážně měli jít dál od lidí. Kdyby tu holky neměly domov, teď by byla ta chvíle kdy bych o tom vážně uvažovala. Jediné co mě drží je to, že na svoji zahradu divokost tahám uz přes tři roky a díky těmto krokům bude má aktivita na jaře mnohem intenzivnější… a taky to, že z pohledu věcnosti nebude tak pomalé když místo těchto sražených na jaře vysadím nové, jen o pár metrů vedle na svém pozemku… jen není divu, že když se k zemi chováme jako virus, postupně nás zahubí… a nebo se zahubíme společně s ní… a tak když nemohu dnes být venku, bořím nos do hlíny, nic konstruktivnějšího asi nezvládnu…