Kousek mého příběhu

Tak procházím své práce… Každý jsem malovala v jinou životní etapu a každý má v sobě něco. Takové to něco, jako fotky… Někdy ambice, jindy zklamání, pak zase úspěchy, nebo vlastní sílu, důležité události, štěstí i smutek, pózy i skutečnost…. Koukám na svůj první obraz, který jsem nakreslila po hodně těžkém rozchodu před 13 lety. Tehdy jsem přišla vážně o všechno. Přátele, kterým jsem věřila, rodinu, byt, práci i psa… všechno bylo pryč a já byla sama zpět u mamky. A i když jsem přestala kreslit v době kdy mě pro nedostatek talentu nepřijali na uměleckou školu, rozhodla jsem se znovu vzít do ruky tehdy tužku… Vznikl čistě depresivní obraz, ale ulevilo se mi. Jakoby jsem kousek toho neštěstí nechala v něm. Pak jsem znovu potkala svého nynějšího muže. Byli jsme přáteli asi od mých 12. Nicméně na pár let se nám přetrhal kontakt. A v době kdy jsme se znovu začali jen přátelit jsem začala opět malovat a tvořit. Vzpomínám si, jak jsem ostudně šla do papírnictví pro pastelky. Tehdy jsem je kupovala pro svou v tu dobu ještě neexistující neteř. Styděla jsem se říct, že kreslím já. Doma jsem nakreslila obraz s miminkem. Je pro mě až neuvěřitelné, jak i po takové době je to nejžádanější tisk obrazu. Originál si však stále nechávám. A tak jak začínal můj vztah s Jeníkem, začala jsem znovu pravidelně kreslit. Poprvé v životě jsem poznala co to je mít takovou podporu a oporu v člověku. Jsem opravdu přesvědčená, že takový vztah mi byl seslán jako životní dar abych ten prostor pro vlastní rozvoj uviděla. A tak vznikla má první výstava. V době jsem pracovala s dětmi z pěstounských rodin a inspirací pro vznik skřítkové série byla jejich fantazie. Postupně jsem začala zkoušet i jiné techniky, akryl, pastel… A dokonce nakonec i keramiku. I když k té jsem přišla pravdu jak slepá k houslím. A opět díky mému muži. Keramiku jsem milovala jako dítě asi 8 let jsem s ní pracovala v rámci kroužku. Dokonce jsem chtěla pak jít na učební obor hrnčíř. Ale tam mě tehdá nepustil táta. Přece "Motáním hrnků se v dnešní době neuživíš". Tak začala má Tour de School, ale o tom zas jindy… Po takové době se mi keramická hlína dostala do ruky jako malinký kousíček právě od Honzy. Zbyla mu z práce ve škole, kde zkoušeli dělat pravěké misky. Byl to malinkatý kousíček, který u nás v kumbále ležel dobře půl roku, až chudák z toho čekání zplesnivěl. Při úklidu kumbálu jsem ten kousíček vyhodila na kompost s tím, že nevím co s ním. No a můj shánčlivý Jeníček mi jej přinesl zpět, že je to škoda. No a tehdy v noci vznikala Lesa a já se v keramice našla. Vypalovala jsem kde se dalo, teď mám vlastní pec a nyní začínám mít i prostor pro práci. Zatím jen časový. Ten hmotný v podobě dílny na mě zatím čeká. Ale jen tím chci říct jak moc jsem vděčná za svého muže. Bez něj nevím jestli bych někdy koupila první plátno, nové barvy, hlínu, glazury a natož takové kroky jako vlastní pec. A taky díky němu mohu být s holkama doma a začít pomalu dělat to co mě baví aby ten ztracený kousíček skládačky doklapl.A jak tak všechny ty práce prohlížím, tak si říkám, že už je čas abych si začala věřit i sama, takže už mám i IČO… A zatím se dost nešťastně pokouším rozjet e-shop… To neštěstí je vnějšího i vnitřního charakteru, neb technika se mnou kamarádka proste není. Tak mi držte palce… a těm kteří dočetli až sem děkuji za nahlédnutí do mého já. Jo a podporujte prosím všechny, kterých si vážíte. Mohou k tomu svému dojít lehčeji. 

S láskou a úctou do podzimního dne
Bára Isill