Frida a já...

Jak jsem se promalovala do nového roku... K vánocům jsem dostala knihu "Frida Kahlo, Intimní autoportrét." Jedná se o chronologický souhrn dopisů a zápisů z jejího deníku od seznámení s prvním přítelem Alexem až po zápisky před smrtí. Fridu obdivuji od dětství. Z jejích surrealistických maleb mrazí, ale zároveň se dotknou srdce. Mě osobně fascinují. Ona sama dle dopisů se za surrealistku nikdy nepovažovala. Několikrát v dopisech zmiňuje, že nekreslí sny, ale svůj život. Naopak vznikající směr ve Francii a jeho zastánce značně znevažuje. Nicméně co mne tedy skutečně zaráží je, že nejen v dopise který píše své přítelkyni v době, kdy má velmi úspěšnou výstavu ve Francii zmiňuje: "Nic nejsem, nic neznamenám..." Tak mě napadla otázka, kde pramení naše sebehodnota a přijetí a s čím je to skutečně spojeno. Okolí nás učí, že když budeme úspěšní ve společnosti a skutečně "to" "někam" dotáhneme, budeme si vážit sami sebe. Ale pak když vám žena, která uskutečnila úspěšnou výstavu ve Francii, galerie Louvre od ní koupila obraz, znala se s významnými osobami jako je Picaso, nebo Breton, napíše, že nic není a nic neznamená. Noo... Navíc výstava byla uskutečněná v roce 1939. Tak si říkám, že to také nebylo tak jednoduché, jako dnes. Dostat obrazy z Mexika do Francie a být známá bez internetu a sociálních sítí. Někdo může oponovat, že bez Diega by o ní nikdo nevěděl, ale i tak vidím za tím vším velký úspěch a kus práce. Obdivuji i její výdrž - když jde možná společnost, možná doba, možná osud proti ní. Po přečteni knihy si Fridy vážím ještě víc. A i když nejsem slavnou umělkyní, tak jejím pocitům a textům rozumím. Možná proto ke mne její obrazy tolik promlouvají. A tak přesně na přelomu roku vznikl rychloobraz, prakticky první v roce 2022.... Vlastně díky za petardy a ohňostroje. Díky nim jsem musela do půl druhé do noci sedět s mými čtyřnohými přáteli u stolu a kreslit... Do nového roku vám přeji nalezení vlastního já, bez ohledu na okolí!

Isill